Novinky
Christian Ochsner o důvěře veřejnosti po pandemii španělské chřipky
12. června 2025
Co se stane s důvěrou lidí, když společnost zasáhne krize? Proč někteří přestávají věřit zdravotním autoritám, zatímco jiní jejich doporučení naopak více dodržují? Přečtěte si rozhovor s Christianem Ochsnerem.
Ve své nové studii Pandemics’ Backlash: The Effects of the 1918 Influenza on Health Attitudes and Behavior Christian zkoumá, jak pandemie španělské chřipky ovlivnila postoje veřejnosti ke státním zdravotním opatřením, zejména k povinnému očkování.
Na základě podrobných historických dat ze Švýcarska – kde občané pravidelně hlasují o veřejných politikách – Christian sleduje, jak různé míry dopadu pandemie ovlivnily názory na očkování. Ukazuje se, že oblasti nejvíce zasažené chřipkou začaly být vůči zdravotní politice skeptičtější a v referendech častěji odmítaly zákony o povinném očkování. Naopak rodiny, které přišly o své blízké, vykazovaly větší ochotu tato opatření podporovat a dodržovat.
V rozhovoru Christian podrobně vysvětluje, proč tyto rozdíly vznikaly a co nám mohou říct o současnosti – především o reakcích veřejnosti během a po pandemii COVID-19. „Když se stane něco velkého a viditelného, instituce, které mají situaci pod kontrolou – ať už zdravotnický úřad, centrální banka nebo vláda – často ztrácejí důvěru jen proto, že krize nastala za jejich působení,“ říká Christian.
Jeho výzkum poukazuje na složitou situaci, v níž se stát během krize často ocitá: bez ohledu na to, jak jedná, může čelit dlouhodobé nedůvěře. Tato zjištění jsou cenným vodítkem pro dnešní tvůrce politik – zvlášť pokud jde o to, jak si důvěru veřejnosti udržet i v těžkých časech.
Ve své studii se zabýváte dlouhodobými dopady pandemické úmrtnosti na nedůvěru k očkování. Co vás k výzkumu inspirovalo?
Inspirací byla pandemie COVID-19. Viděli jsme protesty, odpor vůči vakcínám i odmítání veřejných zdravotnických opatření. Napadlo mě: co formuje naši ochotu důvěřovat zdravotnickým autoritám? Proč někteří lidé věří státu, že rozhoduje správně v otázkách jako je očkování, zatímco jiní ne? Cílem bylo spojit zkušenosti z pandemie COVIDu s obecnější otázkou, jak si společnosti vytvářejí – nebo ztrácejí – důvěru ve zdravotní politiku a stát obecně. A jako historický testovací případ jsme použili pandemii španělské chřipky, kde máme jedinečná data.
Jaká jsou vaše zjištění?
Zaměřili jsme se na Švýcarsko, jelikož občané tam pravidelně hlasují o konkrétních politikách, včetně těch zdravotních. V roce 1922, tedy jen pár let po pandemii španělské chřipky, hlasovali o tom, zda zachovat povinné očkování proti neštovicím u dětí. Porovnáním obcí, které pandemie zasáhla více či méně, jsme mohli sledovat, jak tento šok volební chování ovlivnil. A výsledky byly překvapivé: komunity, které byly pandemií španělské chřipky zasaženy nejvíce, hlasovaly proti povinnému očkování – přestože šlo o jinou nemoc (neštovice) a vakcína se používala již desítky let. Také jsme se podívali na reálné očkovací záznamy. I zde se objevil stejný vzorec: proočkovanost dětí v oblastech těžce zasažených chřipkou klesla.
To zní nelogicky, člověk by čekal, že to naopak povede k větší opatrnosti.
Přesně. Proto jsme šli ještě dál a propojili jsme jména dětí v očkovacích záznamech se jmény v úmrtních seznamech. Zjišťovali jsme, zda konkrétní rodiny kvůli chřipce o někoho přišly. A tady se najednou začíná vynořovat složitější příběh. Rodiny, které o nějakého svého člena přišly, svou účast na očkování naopak zvýšily. Jinými slovy – zatímco lidé, kteří sledovali úmrtí „zpovzdálí“, byli skeptičtější, lidé, kteří osobní ztrátu zažili, byli opatrnější.
Takže důvěra roste nebo klesá podle toho, jak lidé krizi osobně zažijí?
Přesně tak. Pokud ztratíte někoho blízkého, jste opatrnější. Buď důvěřujete vakcíně, nebo alespoň nezměníte své předchozí chování. Ale pokud jen pozorujete utrpení jiných – a máte pocit, že stát je neochránil – stanete se skeptičtějšími. Říkáte si: když neochránili mého souseda, proč by měli ochránit mě? Tento rozdíl mezi přímou a nepřímou zkušeností pomáhá vysvětlit paradox, jak může zdravotnická krize vést zároveň k většímu respektování opatření i rostoucímu odporu.
Jaký výzkumný přístup jste zvolili?
Použili jsme kvazi-experimentální přístup. Některé švýcarské obce byly pandemií španělské chřipky zasaženy těžce – zemřelo tam až 9 % obyvatel během několika měsíců – jiné obce zasaženy nebyly téměř vůbec. Takže zasažení chřipkou bylo do určité míry náhodné. Před pandemií byly tyto oblasti podobné z hlediska volebního chování i proočkovanosti. To nám dává jistotu, že rozdíly, které pozorujeme po pandemii španělské chřipky, jsou způsobeny právě jejím nerovnoměrným dopadem, nikoli jinými faktory.
Na základě vašeho výzkumu, vidíte nějaké paralely s pandemií COVID-19?
Přestože zatím nemáme dostatečná data k provedení stejné analýzy pro COVID-19, existují náznaky. Země s vyšší úmrtností na COVID-19 často zaznamenaly pokles rutinních očkování, například proti spalničkám. Na druhou stranu lidé, kteří byli osobně zasaženi – přišli o někoho blízkého nebo trpěli dlouhodobými následky – často očkování více podporovali. Společenský „backlash“ po COVIDu i po španělské chřipce není většinový, ale i malý posun (např. nárůst skepticismu z 5 % na 10 %) může zásadně ovlivnit kolektivní imunitu.
Co by si měli tvůrci veřejných politik z vašich výsledků odnést?
Za prvé, je třeba pochopit, že důvěra veřejnosti může během krize rychle erodovat – i když stát fakticky nic nezanedbal. Pokud lidé mají pocit, že je stát neochránil, mohou přestat naslouchat jeho doporučením. Za druhé, tyto efekty přetrvávají dlouho. V našich datech trval pokles důvěry a proočkovanosti ještě zhruba 12 let po pandemii španělské chřipky. A konečně – stát je v pasti. Může zabránit odporu, jen pokud zcela zamezí utrpení – což není reálné. Nebo může čekat, až budou osobně zasaženi téměř všichni – což je nepřijatelné. Odhadli jsme, že aby se chování vrátilo k normálu čistě skrze přímou zkušenost, musela by pandemie mít úmrtnost 4–5 %. COVID měl asi 0,3 %. To samozřejmě není řešení.
Takže když stát reaguje, je to situace, ve které nemůže „vyhrát“?
Přesně tak. Když se stát snaží reagovat na urgentní situaci – ať už jde o inflaci nebo zdravotní krizi – je velmi těžké, aby z toho vyšel pozitivně. Když se stane něco velkého a viditelného, instituce zodpovědné za řešení (zdravotní úřady, centrální banka, vláda) obvykle přijdou o důvěru, už jen proto, že krize nastala „za jejich vlády“.
A tím se otevírá prostor pro alternativní hlasy.
Bez krize by se mnohé osobnosti s okrajovými názory – třeba skeptici vůči očkování – nikdy nedostaly do středu pozornosti. Ale po krizi se jejich hlasy stávají slyšitelnějšími. Někdo, kdo by dříve působil nevolitelně či nedůvěryhodně, najednou získá publikum. Proto slovo „backlash“ tak dobře vystihuje postpandemickou reakci – jde o erozi důvěry, která může vytvořit prostor pro úplně jinou politickou a společenskou dynamiku.
Christian Ochsner je odborným asistentem a výzkumníkem na CERGE-EI, výzkumným spolupracovníkem SIAW (University of St. Gallen) a členem výzkumné sítě CESifo. Ve svém výzkumu se zaměřuje na to, jak historické události ovlivňují dlouhodobý vývoj společnosti a ekonomiky, a propojuje přístupy z rozvojové, regionální, politické a zdravotní ekonomie.
Studii Pandemics’ Backlash: The Effects of the 1918 Influenza on Health Attitudes and Behavior najdete zde.
Poslechněte si také epizodu podcastu Talking Economics, kde Christian mluví o regionální ekonomii.
